Tento příběh je o tom, že pokora sluší lidem, ale může být ku prospěchu i rytířům. A taky je o energii místa, která může být v čase hodně proměnlivá. Jako všechno na tomto světě.

Na návrší pár kilometrů od Tachova stával kdysi velký balvan, na němž byly patrné miskovité prohlubně po dávných pohanských rituálech. Jednoho dne se kolem kamene z ničeho nic, vlastně ze dne na noc, začaly dít podivuhodné věci. Poblikávalo kolem něho čtrnáct malých světélek. Nejprve si jich všimla zamilovaná dvojice, pak i lesník. A zakrátko se zvěst rozšířila tak, že ke kameni začaly proudit davy věřících i prostých zvědavců. V tančících světýlkách křesťané viděli čtrnáct svatých pomocníků a chodili se k balvanu modlit a prosit o pomoc, když se cítili v nouzi.
Jednou k večeru bylo návrší zase plné zbožných poutníků. Ke kameni nebylo možné se téměř ani dostat, když na koni přicválal rytíř a zajímal se o důvod sešlosti. Poutníci mu nadšeně líčili, že některým se už ze strany čtrnácti poblikávajících ochránců skutečně dostalo téměř až zázračné pomoci. Jenže kdesi z hloubi rytířova brnění se ozval zlovolně znějící hromový smích. „Rouhá se ten silák nebesům?“ ptali se někteří polohlasem. Leč místo odpovědi vytasil rytíř meč a s výkřikem, že se chce stát patnáctým pomocníkem v nouzi, se vrhl ke kameni. Napřáhl se a mečem trefil první ze světélek, které zhaslo. Zůstala po něm jen červená šmouha. A právě tak se to stalo ještě třináctkrát, protože rytíř uťal jedno světélko po druhém. Jakmile se objevila červená šmouha počtrnácté, pod koněm rytíře se propadla zem a pohltila je oba. Říkalo se pak, že když se rytíř propadl, zůstala na kameni jenom podkova z jeho koně. I ta prý měla kouzelnou moc. Když sem poutníci dorazili se svými zraněnými koňmi, stačilo pobýt desítky minut v dosahu podkovy a nesnáze byly ty tam. V sousedství kamene s podkůvkou pak na výraz vděčnosti za uzdravené vznikla kaple a z ní kostelík, který dal Světcům jejich jméno. Na dveře kostelíka přibíjeli vděční hospodáři podkovy uzdravených koníků. Přispívali tak k šíření slávy poutního místa. Vlastně ještě jedna věc napovídala, co všechno se na návrší u kamene odehrálo. Byla to rytířská přilbice, která zřejmě také zůstala ušetřena nenasytné spravedlnosti zemské, protože se později objevila v prosklené truhličce na oltáři kostela, který postupem let chátral. V jeho sousedství se časem zrodil klášter pro paulánské mnichy, jehož výstavba ale vůbec nebyla snadná, i když majitel tachovského panství Jan Filip Husmann z Namedy a Riolsburgu poskytl na stavbu peníze. Jakoby se nedostávalo podpory čtrnácti svatých pomocníků. O mnoho let později získal Světce Josef Mikuláš Windischgrätz, který nechal z odsvěceného kostela vynést ostatky mnichů i zakladatele kláštera.
Z kostela se stalo skladiště, zatímco klášter posloužil rodině Windischgrätzů jako provizorní sídlo v době přestavby tachovského zámku. Na sklonku života si kostela všiml syn Josefa Mikuláše polní maršál Alfred I. kníže Windischgrätz. Pyšný maršál se rozhodl kostel přebudovat na zámek, který by ho důstojně reprezentoval, jenže… Jakoby se ani jemu nedostávalo podpory čtrnácti svatých pomocníků. Nikdy nebyl dostavěn.

Význam má i číselná symbolika. Čtrnáct je dvakrát sedm, přičemž sedmička je posvátným číslem. Sedm je dní v týdnu, sedm je svátostí, hříchů, ctností i nectností.