Tento příběh odhaluje, že když někdo bere svoje vyšší postavení tak vážně, až zapomene na lidskou důstojnost svoji i svých bližních, je předurčen k prozření. Anebo taky k zatracení.

Vosmnáctém století, kdy zámek Lemberk nebyl trvale obýván šlechtou a kdy celé naší zemi vládl císař Josef II., měl hlavní slovo v celém panství mocný hejtman. Široko daleko proslul krutostí, poddané často šlehl bičíkem, zvláště pak když se k robotě nedostavili na čas anebo když se vzpouzeli pracovat nad rámec stanovených robotních povinností. Pacholci přicházeli pěšky, nebo se sjížděli se svými vozy na robotu z okolních vesnic, a když se jen o několik minut zpozdili, zavládlo v lemberském dvoře nedaleko zámku učiněné peklo. V takových chvílích žádný z nich nevěděl, jak se vlastně jmenuje. Ve strachu z despotického hejtmana rychle seskakovali z kozlíků svých povozů a prosili o milost. A hejtman? Ani se nepohnul ze sedla svého vyšňořeného bělouše a co nejhlasitěji promlouval svým bičíkem… Jednou se stalo, že mladý pacholek ze Sloupu v Čechách ráno zaspal. S vidinou hrůzy, která se strhne po jeho příjezdu do dvora, hnal proto koně jako smyslů zbavený, jenom aby stihnul začátek roboty. Během cesty, bylo to už kus za Cvikovem, viděl u mostku stát muže, jehož oděv dával tušit vyšší, ba hodně urozený původ. Neznámý dával pokyn, aby mladík s koňmi zastavil. „Kampak takovou rychlostí uháníš?,“ zeptal se tajemný cizinec, zatímco koně užívali klidu, aby se vydýchali. „Musím být ve dvoře včas, jinak neuniknu strašnému výprasku od hejtmana. Už i tak to mám kvůli povídání s vámi nahnuté, že to nestihnu,“ odsekl téměř podrážděně pacholek na kozlíku. Cizinec si k němu bez jediného slova přisedl, naklonil se, spiklenecky zamrkal a pravil: „Tak jeď už přece! Ale ne tak zběsile! A neboj se, však já už to zpoždění hejtmanovi vysvětlím…“ Mladík se jen ušklíbl, ale koně k pohybu pobídnul. Za nějakou dobu přijeli do dvora. Hejtman však tentokrát neměl v ruce bičík, nýbrž karabáč, kterým začal pacholka bez okolků bít hlava nehlava. Když ubožákova bílá košile čím dál tím více rudla krví řinoucí se z jeho zdecimované tváře a hejtman začal na celý dvůr řvát něco o vězení, došla pocestnému trpělivost. Hlasitě zakřičel: „Tak a dost!“ Teprve v tu chvíli si hejtman všiml chlapíka v honosném plášti se stříbrnými knoflíky, přestal se ohánět karabáčem a cizince si zaraženě prohlížel. Vzápětí ale zase spustil: „Vy se do toho, cizinče, nepleťte! Já jsem tu pánem a vaše smělost ani stříbrné knoflíky mi v počínání pranic nezabrání!“ V tu chvíli cizinec zbrunátněl a kvapně si rozepínal plášť. „Chcete říci, že ani knoflíky samotného císaře vaše řádění nezkrotí?!“ zeptal se a vypadal ještě o něco důležitěji než předtím. Hejtman si všiml, že se na prsou smělého návštěvníka zablyštěla zlatá hvězda. A došlo mu, že se protivil samotnému císaři Josefu II. Jak podťatý padl tedy na kolena a prosil za odpuštění s okázale pronášenými sliby, že už nikdy poddané neuhodí a bude vždy jednat podle práva a spravedlnosti.
Na Českolipsku se ale povídá, že hejtman slibům dostál sotva pár měsíců. Pak se však spravedlnosti chopil ještě kdosi mocnější než je císař. Hejtman totiž onemocněl záhadnou nemocí. Napřed nemohl sedět ani na koni, později špatně chodil a posléze přestal chodit úplně. Když umřel, celý dvůr si nepokrytě oddychl.

Lemberské panství vskutku poctili návštěvou všelijací potentáti i hlavy pomazané. A bodejť by ne, když zámek ležel na středověké Žitavské obchodní stezce.