Zlatý poklad v plaském klášteře nedá spát už několika generacím. Podle pověsti ho však najde jen ten, koho bude doprovázet přímý potomek komorníka Martina Sinkuleho.

Ten papír měl cenu zlata. Tedy vlastně devíti sudů zlata zazděných kdesi pod konventem. Jen mu rozumět. Archivář Norbert se znova posadil ke stolu a snad již potisící se snažil utřídit si to, co o tom všem věděl. V roce 1785 císař zrušil cisterciácký klášter v Plasech, jenže tehdejší opat Celestýn Werner nebyl včerejší. Věřil, že panovník zas přijde k rozumu. Rozhodl se čekat a zatím dobře ukrýt vše, co mělo nějakou cenu. Devět sudů toho posbíral. Zlato, stříbro, drahokamy, knihy. Celestýn přemýšlel, koho si k ukrývání přizve na pomoc. Bratra Adalberta, trochu přihlouplého, ale věří mu, nikdy neřekl víc, než musel. Pak je tu komorník Sinkule. Tomu také může věřit, zvláště když mu slíbí nějakou odměnu. No a pak zedníka, raději dva, ti toho moc vědět nemusí, zavede je sem poslepu, aby se sem už nedokázali vrátit, nějakou historku už pro ně vymyslí.
Poklad byl ukryt a čtveřice zasvěcených přísahala opatovi mlčenlivost až za hrob. Celestýn s Adalbertem se usadili v sousedních Nebřezinech a čekali, až císař prozří. Jenže ten neprozřel a z pětice spiklenců nakonec zůstal živ jen komorník Martin Sinkule. A i tomu již zubatá hleděla přes rameno. Celé roky držel jazyk za zuby, ale teď už pochopil, že se žádné odměny nedočká. Zavolal vnučku a na kus papíru jí cosi načmáral. Rozmarová, jak se vnučka jmenovala, na to šla podle práva a kníže Metternich, co se v klášteře usadil, jí slíbil třetinu coby nálezné.
Třetina je moc. Zvláště pro chudou holku, říkal si ale správce kláštera. Možná by stačila třetina ze třetiny. A ty dvě pro mě, myslel si. Jenže Sinkulova vnučka to odmítla! A tak správce prohlásil, že další kopání by způsobilo zřícení budovy a bylo po hledání.
Za nějaký čas se přihlásil další člen rodiny, Marie Mervartová. Dcera Rozmarové, komorníkova pravnučka. I ta by ráda našla poklad. Klášter však teď patří císaři a získat od něj svolení nebude jen tak. Zkusí zažádat o audienci. Marně. Tak se oblékne do kroje a vypraví se do Vídně bez pozvání. Když ji z paláce vyvedou, počká si na kočár s panovníkem, uctivě před ním poklekne a jak císař zastaví, vloží mu do ruky žádost. A hle – souhlas ke hledání pokladu dostane. Ale nakonec pochodí stejně jako před ní matka. Zas je tu správce, který chce víc, než je Marie ochotna dát, a pátrání po pokladu je již podruhé ukončeno. Tehdy zklamaná Mervartová pohrozí, že když se začne hledat bez přítomnosti Sinkuleho přímého potomka, konvent lehne popelem. Zdánlivě naivní kletbě nikdo nevěnoval velkou pozornost a pár let se vlastně ani nic nedělo.
Pak se začalo říkat, že poklad stejně již dávno odvezli. Snad do Plzně, do domu U Zlatého anděla. Někdo si vzpomněl, že jeden z oněch dvou zedníků prý tehdy vyprávěl, že poklad je ukrytý v podzemí nedaleko klášterního mlýna, v místě, kde jsou nejlépe slyšet zvony. Na to konto se pustil do hledání správce Holeček. Jak to dopadlo? Hledal bez dědiců a část konventu vyhořela! Mervartová se pak na stará kolena odstěhovala do Prahy k dceři, kde v roce 1923 zemřela. Norbert teď hledí na Sinkulův náčrtek a je si jist, že ví, kam jít. Chybí jen jediné. Ta mladá slečna z Nuslí. Však si na ni zítra počká, až půjde ze školy…

Dvě stě třicet let leží devět sudů naplněných zlatem v zazděném sklepě konventu. A i dnes je hledačů víc než dost. Šanci má však jen dědic tajemství.